Ke konci března jsme se sešli s paní Oksanou, jejími dětmi a rodinnou přítelkyní Irinou. Irina nám tlumočila Oksaniny zkušenosti dnů z přelomu února a března, během kterých s dětmi utíkala z Ukrajiny zasažené ruskou agresí.
Oksana bydlí v centru přístavu Mykolajiv na jihu Ukrajiny. Jako první se informaci o vypuknutí války dozvěděla telefonicky od kamarádky. Komunikace s dalšími přáteli rychle začala bombardování potvrzovat i v dalších městech jako Cherson.
Ptali jsme se, co se jí honilo hlavou. Bylo brzy ráno. Rozhodla se vzbudit dceru Valerii a poprosila jí o přípravu základních věcí. Mezitím sledovala hlavně sociální sítě a zprávy, zjišťovala podrobnější informace a rozhodovala se, co bude v nejbližších hodinách nejlepší. Syna Stase v předškolním věku nechala ještě spát.
Začaly přibývat další zprávy z bojů. U Chersonu, který je hodinu cesty od Mykolajivu, došlo například ke strategickému odstřelu mostu, aby se okupanti nedostali hlavní cestou po zemi dále na západ. Oksana se s manželem rychle rozhodla změnit lokalitu. Po babičce jim zůstal malý domek v centru Ukrajiny. Cesta trvala oproti normálním dnů dvojnásobně dlouho.
Oksana dále popisovala chaos na cestě i vojáky, kteří již na zvolených místech hloubili zákopy. To vše viděli cestou malinkým autem směrem na severozápad. Nikdo nechtěl jet v koloně jako první, všichni měli strach, že někde narazí na tanky, které sestřelí začátek kolony.
Rodina rychle pochopila, že v Ukrajině není bezpečno. Základem bylo, že děti musejí někam za hranice. Neměli preference, sledovali situaci na hranicích. Zároveň měli však měli jasno v tom, co by měl kdo dělat. Oksana musí zachránit děti – manžel zase chránit zemi. Z vyprávění se tato dělba úkolů zdála naprosto přirozená. Věděla, že manžel bude klidnější, když bude žena s dětmi v bezpečí. V tu chvíli pak sám nemusel přemýšlet o tom, že by odjel. Jedna kamarádka byla na polských hranicích, čekala už dva dny – taková informace je od cesty do Polska odradila. Pak našli informaci o přímém vlakovém spojení do Čech.
Mezitím se manžel spojil se známou Irinou, s níž se znal z dřívějška a věděl, že přebývá v Čechách, konkrétně v Plzni. Irině stačila informace, že jedou na hranice. Slíbila, že se o Oksanu s dětmi postará a pomůže jim. Zatímco Oksana s dětmi cestovala do Plzně, manžel se po dvoudenní cestě zpět do Mykolajiva připojil k obraně své země.
Cestou do Čech Oksana netušila, co s ní vlastně bude, s Irinou se neznala. Zároveň musela dětem, hlavně mladšímu synovi, vysvětlovat, proč vlastně ze země utíkají, proč utíkají bez táty. Dalo by se říci, že Oksana s dětmi před válkou utíkala a děti válku vlastně přímo nepoznaly – naštěstí. Pozemní boje před Mykolajivem v tu chvíli zadržovaly boje u Chersonu. S přibývajícími dny okupanti postupovali směrem, kterým rodina utíkala. Děti ale stále nechápou dost dobře, co se vlastně děje – rodiče se ale shodli, že je to tak zatím v pořádku.
Oksana je Irině i dalším velmi vděčná za veškerou pomoc. Děkuje za možnost bydlení, možnost shánět zaměstnání. Děti již navštěvují adaptační skupiny – v případě starší dcery – respektive předškolní klub v případě syna. Jsou to drobné náplasti na starosti, do kterých se od stolu v pohodlí kavárny není úplně jednoduché vžít.
