Pan David se narodil v roce 1947 v malé vesnici u Mladé Boleslavi. Jeho maminka pocházela z rodiny na Slovensku a táta byl topič.
Na dětství nevzpomíná moc rád, jeho táta byl podle jeho slov pracant, ale když se napil, často rodinu bil. David vzpomíná na otce, jako na člověka, kterého se bála celá vesnice.
V patnácti se přestěhovali do Mladé Boleslavi do paneláku a David nastoupil na učiliště, aby byl zedník jak chtěli rodiče. Táhlo ho to ale jinam. Psal básně, skládal texty a naučil se hrát na tři hudební nástroje. Nejvíc ho bavilo country.
Zásadní zvrat v Davidově životě se stal po návratu z vojny, kde sloužil u raket. Stihl se dvakrát oženit a rozvést a v tomto období se mu také narodily dvě děti. Dcera a syn. Začal pracovat v automobilce, kde společně s dalšími kolegy kradli součástky do aut a přeprodávali je.
David dostal paragraf za rozkrádání socialistického majetku a šel poprvé do vězení. Pak to dle jeho slov “šlo samospádem”. Ve věznicích si v následujících letech pobyl a zažil věci, které by nikdo zažít neměl. Vzpomíná na vraždy politických vězňů, šikanu a týrání ze strany dozorců, nemožnost nalézt práci, když ho z výkonu trestu propouštěli a na práci v uranových dolech, kam se přihlásil jako dobrovolník, protože nesnáší nic nedělat.
Mohlo by se zdát, že se ze začarovaného kruhu trestné činnosti a trestů odnětí svobody už nemůže dostat, David se ale rozhodl jinak. v roce 1990 se setkal se svým vnukem, a to ho namotivovalo začít “sekat latinu”, aby se za něj rodina nestyděla. Od té doby se živí prací.
Návrat k legální práci nebyl, jak už to tak bývá, snadný. Vztahy s rodinou se v průběhu let přetrhaly, a když se David rozhodl obrátit si život naruby a začít s čistým štítem, byl na to sám. I přes to to dokázal.
Vyzkoušel mnoho prací, přes zedničinu, práci v divadle, až po práci topiče, stejně jako jeho otec.
S bydlením to nebylo snadné, domov se mu vybudovat nepodařilo, bydlel po ubytovnách, spával v tramvajích, mýt se chodil do nízkoprahových denních center pro lidi bez domova, často celou noc nespal a ráno šel do práce. Přesto každý den vstal a snažil se změnit svůj život.
David se shodou šťastných náhod dostal na humanitární hostel, když začala první vlna pandemie, kde se k němu dostala nabídka bytu od fondu dostupného bydlení. Ve spolupráci se sociální službou Armády spásy uzavřel nájemní smlouvu a poprvé od svých 15ti let bydlí v bytě, kterému říká doma.
